Etické chování můžeme definovat jako chování, které maximalizuje užitek a prospěch a minimalizuje škodu. Je to také chování motivované zásadami slušnosti a povinnosti.  Neetické chování anebo nekalá konkurence může podniku přinést krátkodobé zisky a výhody, ale z dlouhodobého hlediska takové chování poškodí vzájemný soulad všech podnikových participantů (stakeholderů). Jeden ze zakladatelů tohoto směru myšlení John Elkington (*1949) popsal tuto situaci ve své práci Cannibals with Forks: The Triple Bottom Line of 21st Century Business, kde se věnoval dlouhodobé udržitelnosti podniku a podnikání. Základem jeho myšlenek je, že dlouhodobá udržitelnost přichází, pokud se podnik soustředí na trojí cíl na výsledky v oblasti sociální, environmentální a finanční. Odtud přichází pojem „triple bottom line“, který je v tomto kontextu často citován.

Stupeň do jaké míry jsou rozhodnutí etická, je také ovlivněn organizační kulturou a klimatem uvnitř podniku. Etické klima organizace se může lišit; některé organizace jsou spíše egoistické, jiné zase spíše benevolentní, a některé udržují vysoké morální principy korporativního chování. Tento vnitřní kontext může ovlivňovat etické rozhodování manažera a jednotlivce.

Rozhodovací proces také významně ovlivňuje skupinová dynamika. Na úrovni skupin je velice důležité „skupinové myšlení“ nebo skupinové přesvědčení. Jedná se o jev, který indentifikoval Irving Janis (1982) při výzkumu politických skupin ve Spojených státech. Jeho výzkum ukazuje na silné sklony ke konformitě uvnitř těchto sourodých skupin: jednotliví členové potlačují svůj vlastní kritický úsudek a právo zpochybňovat mínění skupiny, což vede k tomu, že nakonec dělají špatná nebo nemorální rozhodnutí. Janis definuje skupinové přesvědčení jako “psychologický tlak ke konsensu za každých okolností, který v sourodých rozhodovacích skupinách potlačuje nesouhlas a zvažování alternativního řešení.”

Podniková etika se také zabývá otázkami přístupu k životnímu prostředí, problémy s nepřiměřeným využíváním světových nerostných zdrojů. Podniky nyní převážně externalizují náklady na výrobu zboží a služeb spojené s negativním dopadem na životní prostředí. Externalizace znamená, že organizace neplatí environmentální náklady nebo škody, které způsobí na životním prostředí svou činností. Proto mezi odborníky a aktivisty stále více roste mínění, že etický podnik by měl brát v úvahu svou „environmentální stopu“ – škody, které zanechá na životním prostředí. Etický podnik se aktivně stará o udržitelnost své aktivity. Udržitelnost v širokém smyslu znamená, že podniky zajišťují své současné potřeby tak, aby do budoucnosti nezatížily životní prostředí a neohrozily schopnost budoucích generací zajistit jejich přicházející životní potřeby.

Tím se odlišuje od jiných měřítek hodnoty firmy jako jsou třeba EPS, P/E, CFO nebo CFROI, které budou vysvětleny dále.

Ukazatel EVA měří reziduální příjem, tedy rozdíl mezi náklady kapitálu a výnosem kapitálu. Vyjadřuje se jako hodnota v korunách. K výpočtu EVA, je potřeba přiřadit náklady každé komponenty firemního financování (kapitálu a krátkodobého a dlouhodobého dluhu). Výsledné vážené průměrné náklady kapitálu (WACC)  jsou jednou z nejdůležitějších komponent ukazatele EVA. Tento ukazatel vyžaduje transparentní výpočet nákladů kapitálu. Je třeba si uvědomit, že  existují různé přístupy jak  zjistit náklady kapitálu – zejména u nákladů na akciový kapitál.

Nejjednodušší způsob jak vypočítat ukazatele EVA je odečíst investovaný kapitál násobený náklady kapitálu od čistého provozního zisku po zdanění (NOPAT).

Tradiční způsoby měření hodnoty, včetně čistého zisku a zisku na akcii mohou být modifikované a zmanipulované účetními úpravami a hlavně neberou v úvahu náklady firemního financování.

Ukazatele založené na trhu, jako hodnota přidaná trhem (Market value added – MVA), nadměrný výnos (abnormal return)  nebo současná hodnota budoucích růstových příležitostí (present value of growth opportunities – PVGO) mohou být vypočteny jenom pro společnosti obchodované na kapitálovém trhu.

Ukazatele založené na cash flow, jako například operační cash flow (Cash Fow from operations -  CFO) a investiční výnos cash flow return (cash flow return on investment – CFROI) neberou v úvahu ani náklady na akcie ani náklady na dluh.

Ekonomická přidaná hodnota (EVA) je měřítko ekonomické výnosnosti, které počítá tvorbu hodnoty pro akcionáře a vyčísluje, jak velký zisk v podniku zůstane po odečtení nákladů kapitálu, a to jak nákladů na dluh tak nákladů na akciový kapitál. Oba druhy nákladů se odčítají od provozního zisku.  Je to jednoduchá myšlenka, ale je výstižná, protože skutečná kalkulace ziskovosti by měla vzít v úvahu náklady kapitálu.

Podle autorů tohoto ukazatele, konsultační firmy Stern Stewart & Co.,  bere EVA v úvahu náklady na kapitál, který majitelé nemohou zrovna využít, protože je právě svázán s podporou  již existujících investic (jako například zástavy a jiné kompenzace). Je to vlastně skrytý náklad příležitosti, na který mají stávající investoři nárok z titulu kompenzace za jiné využití vlastních finančních zdrojů. EVA zachycuje tyto skryté náklady, které jiné konvenční metody a ukazatele neberou v úvahu. Proto, přestože je její výpočet někde složitý, vzrostla její popularita i u analytiků na kapitálových trzích i u samotných manažerů firem.

Oliver Eaton Williamson (* 1932) je autor teorie kontraktu a zabýval se důležitostí transakčních nákladů v ekonomickém rozhodování.

Později se v teorii řízení a správy korporace zformulovaly dva základní proudy: teorie zastoupení (agency theory), která považuje akcionáře za jediné a výlučné vlastníky a beneficienty ekonomického působení podniku a teorie stakeholderů, jejíž záběr je širší a která bere v úvahu také další subjekty a aktéry, které působí v podniku a nebo v jeho okolí.

Důležitou publikací v oblasti správy a řízení společnosti je průkopnická práce autorů Berleho a Meanse z roku 1932. Viz: Adolf A. Berle Jr. and Gardner C. Means, The modern corporation and private property, Macmillan, New York, NY (1932).

Tato kniha analyzuje dopad působení korporací a jejich manažerů na nejen na pronik ale na celou společnost. Ve své knize autoři…” varují před koncentrací ekonomickou silou vznikající třídy mocných profesionálních manažerů, kteří jsou izolováni a chráněni od tlaků akcionářů, ale i od společnosti jako takové.” Viz  Berle and Means revisited: The governance and power of large US corporations by MS Mizruchi – Theory and Society, 2004 – Springer.

Jejich práce byla následována dalším výzkumem např. Monks a Minow (1991), kteří se soustředili na strukturu a roli představenstev a dozorčích rad v korporacích. Viz Robert A. G. Monks, Nell Minow – Power and accountability, HarperCollins Publishers 1991.

Otázky řízení a právy korporací jsou úzce spojeny s otázkami etiky. Tato souvislost nyní  vyvstává zejména s posledními skandály velkých společností po celém světě (Enron, Wordcom, Parmalat…).

Poslední významnou úpravou v oblasti corporate governance byl americký zákon Sarbanes-Oxley Act, 2002, který má zabránit velkým skandálům, které jsou důsledkem nedodržování pravidel zodpovědné správy korporací.

Na jeho dopady a účinnost a hlavně na jeho implikace na finanční výkaznictví po celém světe a na avizované  zlepšení kvality corporate governance by stálo za to se podívat podrobněji.

Definice finanční analýzy říká, že je to …”formalizovaná metoda, která poměřuje získané účetní údaje navzájem mezi sebou a rozšiřuje tak jejich vypovídací schopnost. Finanční analýza umožňuje dospět k určitým závěrům o celkovém hospodaření, majetkové a finanční situaci podniku, podle nichž by bylo možné přijmout různá opatření, využít tyto informace pro řízení a rozhodování.“ (HOLEČKOVÁ, 2008)

Pomocí finanční analýzy můžeme určit budoucnost podniku.
Jenže finanční analýza je založená na účetních údajích minulých období. Nemůžeme je tedy zcela bez úprav použít k predikci toho, co se v podniku bude dít v budoucnosti.
Údaje a vypočtené ukazatele nám mohou mnohé napovědět, ale přesto se jedná jenom o naše hypotézy, o naši interpretaci. Rozhodně nejde o přesný odhad budoucích výsledků. Navíc je tu značná nejistota ohledně toho, jak se bude v příštím období chovat vnější ekonomické prostředí firmy. Bude například nejisté, jaké budou budoucí úrokové sazby, jaké bude postavení naší konkurence, jestli se například neobjeví nové technologie a jaké budou vládní zájmy z hlediska podpory specifických odvětví. Všechny tyto vlivy způsobí, že naše předpověď bude méně spolehlivá.

Finanční analýza rozpozná prosperující a neprosperující podnik.
Ano, to můžeme na základě minulých výsledků zjistit, ale musí se jednat o podnik samostatný. Výsledky jsou mnohem nejednoznačnější a také hůře interpretovatelné když je podnik například součástí koncernu nebo jinak smluvně ošetřeného podnikového útvaru. Populární Altmanovo Z-skóre například pomůže při identifikaci blížícího se bankrotu. Je však třeba si uvědomit, že mnoho podniků se bude nacházet v tzv. šedé zóně a váhy poměrových ukazatelů v používaném modelu se budou časem určitě měnit. (Zde je prostor pro zvídavé studenty, někteří akademici ale i bankéři a finanční analytici by tuto jejich snahu jistě uvítali)

Pracovní kapitál musí být vždy kladný, jinak se podnik vystavuje kvůli malé likviditě nebezpečí bankrotu.
Některé podniky mají celá léta záporný pracovní kapitál a nic je neohrožuje. Nechají klidně své dodavatele financovat dlouhodobá aktiva nebo dlouhodobé projekty a výroba jede dále, nerušeně a bez problémů. A navíc díky nízkým nákladům na financování a velkému objemu jejich produkce roste i ziskovost a rentabilita. Pracovní kapitál je záporný běžná likvidita menší než 1 a ziskovost je vysoká…. Například obchodní řetězce, které natahují splatnost svých dodavatelských faktur mohou tímto způsobem nerušeně fungovat celá léta. Jejich dominantní postavení na trhu jim to umožňuje. Celý jejich business vlastně financují jejich malí a nedominantní dodavatelé… A tak záporný pracovní kapitál „nikomu nevadí“.

Na další populární tvrzení z oblasti finanční analýzy se můžeme podívat v mém příštím příspěvku.

Rizika nového podniku
Jiný důvod, proč jsou problémy s financováním, plyne z důvodu informační asymetrie, která je skrytá za finanční transakcí nové společnosti. Informační asymetrie vzniká, když má jedna strana transakce o určité operaci více informací, než strana druhá.
Podnikatel ví o perspektivách své společnosti více než finanční instituce, u které žádá o půjčku. Navíc, když podnikatel pracuje s novými technologiemi nebo když pracuje v novém oboru a vytváří nové trhy, nemůže mít finanční instituce odpovídající expertízu, aby mohla rozlišit zdravé a perspektivní investice od těch ostatních.

Financování venture fondy
Podnikatel tedy nejprve použije vlastní finance a potom může přijít rizikový kapitál ve formě rizikových fondů (venture funds). Venture kapitál je důležitý, protože noví podnikatelé mají v počáteční fázi zakládání firmy velmi omezený přístup k financím. Nejdůležitější zdroje rizikového kapitálu (venture capital) jsou soukromé a veřejné rizikové fondy. Další zdroje mohou být finanční pojišťovny, penzijní fondy a nadace. (Více informací o aktivitách rizikového kapitálu, jak amerického tak evropského je na stránkách http://www.nvca.org/ a http://www.evca.eu/)
Průmysl rizikového kapitálu se specializuje do různých sektorů. Toto odvětví se nejprve rozvinulo v USA v 60. letech 20. století. V Evropě byl rozvoj poněkud pomalejší.). Moderní firmy rizikového kapitálu se specializují na progresivní a specifická odvětví výroby například odvětví čisté technologie, softwaru, komunikací nebo zdravotnických služeb.

Financování inovací v Americe
V první fázi po založení firmy je firma financována kapitálovými zdroji. Po druhé světové válce byl v Americe založen první fond k financování inovací. V té době šlo výhradně o technologické inovace. První fond bylo vlastně společenství s ručení omezeným ADR – American Research and Development, které vzniklo v roce 1946. Bylo založeno bohatými jednotlivci a universitními nadacemi a mělo investovat do nově vznikajících společností používající nové technologie výroby.
Více informací o ADR je na http://en.wikipedia.org/wiki/American_Research_and_Development_Corporation

Průmysl rizikového kapitálu nyní zaměstnává tisíce specialistů – odborníků z různých odvětví a také asi tisíc rizikových fondů. Největší koncentrace těchto firem je v Kalifornii a v Massachusetts. Firmy rizikového kapitálu (venture capital firms) se specializují v oblasti biotechnologií, zdravotnictví a v nových technologiích, viz například http://www.missouribusiness.net/

Mnoho dnešních dynamických společností v oblasti nové technologie s touto formou kapitálu začínalo např. Amazon, Intel, e-Bay Microsoft, Apple nebo Cisco. S touto podporu začínaly také dnešní giganty v tradičních odvětvích např. Federal Express, Staples nebo Starbucks.

V Evropě je však jiná tradice financování nových technologií a nových firem a bylo by zajímavé se zaměřit na to, jak probíhá financování inovací z Evropských fondů, které má poněkud odlišnou filosofii.

Světový kapitál dnešní doby je organizován tak, že velké podniky vstupují do organizace společenského života svojí kapitálovou silou. Finanční kapitál mnohých velkých průmyslových a finančních společností je větší nežli rozpočty celých států.
Tím se tedy velmi významně mění postavení a úloha podniků ve společnosti a mění se i jejich rozhodovací pravomoci a schopnost společenské dění ovlivňovat.

Podle tradiční ekonomické teorie podnik zastává ekonomickou roli a funkci a jeho cíl je zvyšování hodnoty jeho vlastníků – majitelů anebo akcionářů. Role firmy se ale mění a dnes neuvažujeme jen s akcionáři jako recipienty výsledků činnosti firmy, ale se širší množinou stakeholderů, kteří by měli na současné organizaci ekonomického a společenského života participovat a podílet se na jejích výsledcích. Pozice různých skupin stakeholderů je ale rozdílná a jejich zájmy mohou být i protichůdné. Každý manažer ví, že uspokojit heterogenní skupinu participantů a beneficientů je velmi obtížné. Role firem ve společnosti ve vazbě na udržitelný rozvoj si zaslouží další hlubší výzkum, na který je třeba se zaměřit i z hlediska aktuálních problémů organizace společnosti.